Pozdrav sv. Augustina

Drahý příteli,

možná jsi četl někdy můj životopis. Ne všechno se přihodilo tak, jak je tam napsáno. Byli jsme úplně normální lidé, lidé, kteří žili před více než tisíci lety, jejichž jazyk, zvyky i způsob myšlení byly podstatně odlišné od těch tvých. Srdce člověka se ale tolik nezměnilo a právě moje lidská zkušenost by ti mohla pomoci.

Když jsem byl mladý, nebyl jsem ani lepší ani horší než ti ostatní. Nevyužíval jsem lidi, ale také jsem nedovolil, aby oni využívali mne. Možná, že jsem byl neklidnější než ostatní. Už ve škole pro mne nebylo snadné se přizpůsobit. Vždy jsem chtěl vědět, co se za čím skrývá a jaký má všechno význam.

A celých třicet let jsem přemýšlel, pozoroval, porovnával, vnímal… V té době jsem dychtil po postavení, po zajištěné budoucnosti; zakusil jsem ovoce smyslnosti a v církevní historii nevystupuji jako pošetilý svatoušek; poznal jsem co znamená milovat a být milován ženou, znám pocit hrdosti být otcem; hluboce mě udivilo jaké může být přátelství mezi lidmi… Se srdcem na dlani jsem žádal každý den víc a víc: více štěstí, více potěšení, více pravdy, víc a… víc.

Pak přijde doba ve tvém životě, kdy ti řeknou: „Ale už není ničeho víc. A chceš-li být dospělý, zvykni si být spokojený s tím co je a buď realista.“ Lidské společenství je obvykle společenství „dospělých“, kteří se dokáží spokojit s tím co mají, včetně trochu vzpurnosti, která patří k době a k dobrému tónu.

Rozhodl jsem se, že se s tím nespokojím. Žádal jsem víc. A uprostřed velké krize, když jsem nevěděl jak dál, jsem si jednou provždy uvědomil, že moje srdce bylo stvořeno přijímat Lásku, že moje srdce miluje a bude neklidné, dokud v lásce nespočine.

Moje žena, můj syn, mé knihy a mí přátelé…byli tam a já jsem je miloval; ale bez Boha bylo všechno neúplné a teprve s Bohem jsem všechno vnímal: život, smrt, lásku, přátelství a pravdu, odpuštění nepřátelům, čestnost, chudobu….

Toto je moje zkušenost. Není to literatura ani úřední zpráva. Kdybych to vyprávěl jinak, lhal bych. V mých knihách, zvláště ve „Vyznání“ je dopodrobna vypsáno vše, co se mi přihodilo. Ovšem, že nebudu žádat abys ty, který jsi tak jiný než jsem já, to zopakoval.

Možná – říkám možná – že patříš k těm, kteří v životě nežádají více. Pak ti toto všechno bude připadat nudné (jenže… nezuří-li uvnitř tebe válka, neznamená to, že jsi už uzavřel potupný mír?).

Ale může se stát, že to co jsem říkal ti připadá známé, že také ty chodíš z místa na místo a hledáš a i ty jsi dnes plný lásky a zítra zcela prázdný… Tobě píši tento dopis, abych tě podpořil ve tvém neklidu, abys i ty dále hledal; aby ses ještě nevzdával, i když tě všechno k tomu svádí; abys byl každý okamžik svého života poctivý sám k sobě.

Nevadí, nenajdeš-li Boha – On najde tebe. Vím, že není snadné mluvit o Bohu: pro mnohé – naneštěstí – není Bůh osobní volbou, ale jen zvykem. Bůh pro ně představuje starý řád… Ale Bůh je tvá podstata: neunikneš z ní, protože unikáš ze svého středu. A chceš-li být jistý, že nemluvíš sám se sebou, že netvoříš boha k obrazu svému, je zde Bůh v podobě Ježíše z evangelia, člověk jako my, který mluví jako my a má pro nás náročné poselství, mravouku bez tlachání a je nám přítelem.

Později budeš možná chtít své zkušenosti sdělit ostatním (bez utlačujících stereotypů a nových rolí, prosím). A vzniká církev a je drsnou skutečností, že se v ní někdy sotva rozpozná evangelium. Ale copak opouštíme velký dům jen proto, že se v něm rozbilo pár kusů nádobí?

Konec konců je vždy choulostivé udílet rady. Ty žiješ v době, kdy křesťanství existuje skoro dva tisíce let: urazilo dlouhou cestu, bylo mnoho těch, kteří podali svědectví. Sám za sebe ti mohu na rozloučenou říct, že ten, který mě stvořil mě udělal šťastným.

Hodně štěstí, příteli. Ten, který ti naslouchá není mimo tebe.

Žádný z nás není veledílo, ale – i když někteří jsou jiného názoru – každý z nás byl stvořen proto, aby byl šťastný.

Přeji ti proto, aby ti přineslo uspokojení dílo, které se odehrává v divadle tvého nitra; je to malé divadlo, ale Bůh se dívá.

Zpívej a choď!

Sv. Augustin