Abychom plnili to, co je obsaženo v našem Pravidle života, náš přístup k životu musí být přístupem konverze a zvnitřnění. Neměli bychom zapomínat na význam dávného titulu, kterého členové naší fraternity užívali: Bratři a sestry kajícníci. To nám připomíná obrácení, ke kterému nás volá evangelium (srov. Mk 1,15) „oblečení Pána Ježíše Krista“ /Řím 13,14/ a otevření dveří Vašeho srdce jemu, jak to dělal Augustin s velikou láskou každý den svého života po svém obrácení.

Abychom vykonávali své povolání vhodně a pokračovali na cestě ke svatosti s odhodláním i radostí, je nutné žít ve společenství s Kristem, majíce ho stále na zřeteli. On je ten, koho máme následovat. Bez něho nemůžeme konat nic (srov. Jan 3,27; 15,5). S ním můžeme konat všechno (srov. Filip 4,13) „Kristus Pán je vlastí, ke které putujeme, Kristus, člověk je cestou, po níž máme jít.“

Nerozdělená láska (integrální)

Augustiniánská řehole nám vštěpuje především velkou zásadu lásky. „Především, drazí bratři a sestry, milujte Boha a potom svého bližního, neboť toto jsou hlavní prokázání, která nám byla dána.“

Buďme si vždy vědomi té skutečnosti, že když se obracíme ke svým bratrům v lásce, milujeme je v Bohu, protože průkazy lásky k Bohu a k bližnímu nemohou existovat odděleně.

My sekulární augustiniáni, máme důležité místo v augustiniánské rodině. My jsme sekulární augustiniáni proto, že jsme se zavázali podle svého zvláštního životního stavu, ať už jako laici nebo jako kněží, hledat Boha a hlásat jeho království podle charismatu augustiniánské rodiny. Každý z nás má proto realizovat svůj augustiniánský život v souladu s tím, co církev navrhuje jako poslání vlastní laikům a kněžím v církvi a ve světě.

Předmluva

Více než padesát let uběhlo od doby, kdy byla řádem zveřejněna první příručka pro sekulární augustiniány. Potřeba tohoto vydání, které nese název Životní pravidlo pro sekulární augustiniány, je pak naprosto zřejmá. Změna mentality (smýšlení) vyvolaná novou dobou, v níž žijeme (burcující dokumenty 2. vat. koncilu s jejich důrazem na církevnost – církevní smýšlení) a specifická úloha laiku v církvi a jiná tak mnohá učení Svatého Stolce způsobili, že tato revize byla naléhavá (imperative nutná).

3.2. – Bl. Štěpána Bellesiniho, kněze, památka

Farnost je viditelným znamením univerzální Církve, „je samotnou Církví, jež žije v domovech svých synů a dcer“. Jako taková je tedy odrazem Církve, Božího lidu, což je tajemství uskutečňované ve společenství a orientované na plnění jejího poslání.