Litanie ke sv. Ritě

(pro soukromou potřebu)

Informace o augustiniánské fraternitě

I tento veliký dar jsi, můj Bože a mé Milosrdenství, propůjčil své dobré služebnici, která mne v lůně svém nosila, že kde jen mohla utišovala rozepře mezi rozhněvanými a se svářícími. Zachovávala ten způsob, že co od jedné strany nejhanlivějšího slyšela, o druhé jak umí jedna si stěžovati na druhou nepřítomnou hrubými, jedovatými slovy, vypukne-li náruživá a dosud neusmířená nízká zášť – nic z toho žádné nepověděla, než co přispělo k jejích smíru...

Dějiny probíhají lineárně, tj. mají absolutní začátek – stvoření světa a člověka Bohem – a definitivní konec – druhý příchod Krista. Tím Augustin odmítá převládající antické cyklické pojetí dějin jako součásti cyklického pojetí veškerého přírodního dění (Empedoklés, stoikové).

Augustinus rozlišuje dvě obce:

1. obec pozemskou
2. obec Boží

První z nich tvoří lidé, kteří jsou předurčeni k věčnému trestu, druhou lidé předurčení ke spáse. Pozemská se vyznačuje sobeckou sebeláskou, která pohrdá Bohem, Boží obec láskou k Bohu pohrdající sebou samým.

Božské předurčení spásy nebo zatracení člověka a vůbec důraz na božské řízení světa vede k otázkám souvisejícím se svobodnou vůlí člověka.

Augustin v tomto bodě polemizuje s Ciceronem, který tvrdí:

Rozum je podřízeným elementem. Hlavním zdrojem lidského vědění je božská autorita, stanovená v Písmu. Dědičný hřích totiž nenapravitelně poškodil schopnosti lidského rozumu. Rozum proto musí od té chvíle hledat oporu v božském zjevení – „věř, abys rozuměl“. Rozum však může víře prospět, proto Augustinus neodmítá filosofii zcela. Jedinou pravdou pro něj byla pravda zjevení. Ve své touze po poznání ji chtěl obsáhnout všemi svými schopnostmi, tedy i rozumem.

Kosmologický význam času

Augustinus odmítá odvozování času od pohybu nebeských těles, neboť i ta byla stvořena Bohem a jsou jím ovládána (Bůh zastavil slunce, aby Jozue vyhrál bitvu). Čas je mírou pohybu a změn, které jsou vlastní všem „stvořeným“ věcem. Proto čas neexistoval před stvořením světa, ale bůh jej vytvořil zároveň s věcmi jako míru jejich změny.

Augustin se proti manicheismu obrátil k novoplatónismu. Uznával jen jeden princip – Jedno, které je dobrem – a zlo nepojímal jako něco protikladného dobru, ale jako nedostatek dobra. Co bylo v procesu emanace vzdálenější od Jednoho, to bylo méně dobré. Avšak i v hmotném světě se dobro vyskytuje, i když v nepatrné míře, neboť i tento svět vzniká emanací z Jednoho. Zlo tedy je jen nízkým stupněm dobra.

Boha chápe Augustin podle trinitárního dogmatu. Druhou hypostazi, logos nebo Boha-syna pojímá jako sebeuvědomění Boha-otce a jako „staniž se“, v jehož důsledku se objevil svět. Při tvorbě světa vycházel Bůh nejen ze své dobré vůle, ale i ze vzorů nebo idejí, které byly v jeho mysli. Tímto učením Augustinus zchristianizoval platónismus. Ideje se ze samostatných a neměnných principů přeměnily ve věčné myšlenky Boha-tvůrce. Jsou neměnné a věčné, protože takové jsou atributy i boha samého.